Sezóna 1997 přinesla do světového šampionátu mnoho změn a nejednalo se jen o nástup vozů WRC. První tři roky však nové vozy na titul nedosáhly a pokračovala v roce 1996 načatá éra Tommiho Makinena a Mitsubishi Lancer EVO skupiny A.

První díl seriálu o zrození specifikace WRC a se statistikami jednotlivých modelů naleznete ZDE.

1997: Tommi Makinen podruhé
Rok 1997 byl nastaven jako rok nula, kdy krom nástupu vozů nové specifikace WRC, byl zrušen kontroverzní systém rotace soutěží a změnilo se bodování. Místo devíti podniků tak obsahoval kalendář všech čtrnáct soutěží, kde mělo bodovat prvních šest jezdců a vítěz dostával deset bodů, tak jako tou dobou platilo ve Formuli 1.

Sezóna startovala tradičně v Monte Carlu a na jejím startu stály tři tovární týmy - Ford, Subaru a Mitsubishi. Pouze první dva měly připraven vůz kategorie WRC, Mitsubishi zůstalo věrné klasické koncepci skupiny A, což se mělo v budoucnosti ukázat jako na jednu stranu prozíravý krok, na druhou stranu odklad nástupu Mitsubishi WRC možná zapříčinil neúspěch projektu z roku 2001. Ford Escort WRC měl podle slov Malcolma Wilsona, jehož M-Sport se staral o program Fordu ve WRC, stále ještě hodně společného s Cosworthem skupiny A, také se mu i hodně podobal. Naopak Subaru vsadilo na odlišnou karoserii - klasický čtyřdveřový sedan nahradila dvoudveřová karoserie stejných rozměrů, vůz dostal oproti předchozímu áčku mohutné zadní křídlo tolik typické pro WRC. Mnozí považují dodnes tuto vzhledovou genaraci Imprezy (1997-2000) za nejkrásnější.

Že Impreza není jen krásná, ale i funguje, ukázala hned úvodní soutěž kalendáře. Čest prvního vítězství s vozem specifikace WRC zůstane v historických tabulkách navždy zapsána Piero Lattimu a právě značce Subaru. Neslavné prvenství v podobě havárie s vozem nové specifikace si připsal Colin McRae, první vyhranou RZ pro vůz WRC byl test číslo 2 - Lalouves, kde se radoval Carlos Sainz s Fordem, první test s názvem Monaco vyhrál Freddy Loix s áčkovou Celicou.

Vítězná série Imprezy pokračovala i ve Švédku (Kenneth Eriksson) a v Keni (Colin McRae), až v Portugalsku se vrátil na nejvyšší supínek Lancer skupiny A s Tommi Makinenem za volantem. Portugalsko se stalo také dějištěm premiéry privátního WRC, Fernando Peres odstartoval s Fordem Escort WRC a počet vozů nejvyšší specifikace tak popvé překročil čtyři tovární kousky. Makinen pak vyhrál v Katalánsku, na Korzice se opět radoval Colin McRae s Imprezou WRC, v Argentině opět odešla WRCa poražena, na Acropolis se poprvé z vítězství radoval tým Ford. Na Zélandu si druhé vítězství připsal Kenneth Eriksson a pak přišlo na řadu Finsko. Ve Finsku se stalo několik pamětihodných věcí - na startu se poprvé objevil třetí vůz specifikace WRC - Toyta Corolla, jejíž první start obstarali Didier Auriol a Marcus Gronholm. Ford se pak prezentoval rovnou čtveřicí vozů WRC, z nichž tři řídili Finové, všem ale vypálil rybník Tomi Makinen s áčkem. Premiéra Toyoty dopadla bez bodů, Auriol dojel osmý, Gronholma zradilo vstřikování paliva.

Sezóna pak pokračovala v Indonésii a na startu stálo šest WRC, včetně dvou Toyot, které ale do cíle nedorazily. Zvítězil Carlos Sainz s Fordem. Italské Sanremo přineslo double týmu Subaru (McRae - Liatti) a první body pro jezdce Toyoty - Freddy Loix dojel pátý. Na startu tehdy stála šestice továrních WRC a dva privátní Fordy. V Austrálii zvítězil Colin McRae s Imprezou a na pódium se poprvé prosadila Corolla WRC, Auriol byl třetí. Sezóna končila v Británii a počet vozů nejvyšší kategorie poprvé překonal desítku - celkem jedenáct a šest z nich byly Escorty WRC, Subaru se prezentovalo třemi vozy a Toyota tradičně dvěma, vítězil Colin McRae.

Z jezdeckého titulu se o jediný bodík získaný v Británii radoval Tommi Makinen, první sezóna WRC tak titul vozu nové kategorie nepřinesla. Proti druhému Colinovi McRae byl především velký počet odstoupení, nová technika ještě zlobila. Značkový titul si ale Subaru ujít nenechalo, na své straně mělo celkem 8 vítězství (5x McRae, 2x Eriksson, 1x Liatti). dvakrát zítězil Escort WRC s Carlosem Sainzem a zbylá čtyři vítězství připadla Tommi Makinenovi s Lancerem EVO IV skupiny A.

1998: Rodina WRC se rozrůstá, Makinen stále kraluje
Úvod sezóny 98 nabídl čtyři tovární týmy, z čehož tři disponovaly technikou WRC. K Subaru a Fordu se na „plný úvazek“ přidala Toyota, která rok před tím do MS značek nebodovala, protože nastoupila do rozjeté sezóny. Během sezóny pak spatřilo světlo světa čtvrté WRC a první z koncernu Volkswagen – Seat Cordoba WRC.

Na startu Monte bylo sedm vozů nejvyšší specifikace, jediným soukromým exemplářem byla Impreza Němce Kremera a premiérovým vítězství do sezóny vstoupila Toyota s Carlosem Sainzem, coby novou posilou. Na další soutěži ve Švédsku dva tovární týmy nasadily trojici jezdců, Subaru a Toyota nasadily do boje o značkové body domácí matadory Erikssona a Radstroma, všem ale vypálil rybník "áčkař" Makinen s Lancerem. I třetí soutěž sezóny měla vítěze s vozem skupiny A, v kolonce vítěze Safari Rally stojí Mitsubishi Carisma GT Evo IV(technicky vzato Lancer Evo IV) a jméno Richarda Burnse, Ford tentokrát vsadil na dvojici zkušených Finů Vatanena a Kankkunena, kteří se oba postavili na pódium.

Portugalsko pak předznamenalo zlatá léta éry WRC, když na startu stálo těžko uvěřitelných 17 vozů této kategorie! Z vítězství se radoval Colin McRae, na třetí příčku se prosadil Freddy Loix, tedy jezdec mimo strukturu továrního týmu. To se ale pro další soutěž ve Španělsku změnilo, kde byl Loix nominován na značkové body a týmu se odvděčil druhým místem za vítězným Auriolem. Šestnáct WRCů na startu hojně podpořil Teams Cup, což byl nově vypsaný pohár pro privátní jezdce se špičkovou technikou. Tím nastal velký rozmach vozů WRC po Evropě, kdy výrobci prodávali velké množství vysloužilých továrních, ale i tzv. klientských vozů, nedisponujících všemi technickými vymoženostmi. Na Korzice, kde zvítězil Colin McRae, opět nastal útlum počtu wéercéček, nebyla totiž zařazena do Teams Cupu. Světový kolotoč se pak přesunul do Argentiny, kde ale zvítězil opět Tomi Makinen s Lancerem.

Série šotolinových soutěží pak pokračovala na řecké Acropolis, kterou opanoval Colin McRae. Skoro přes celý svět se pak týmy a jezdci přesunuli na Nový Zéland, který ovládla svým double Toyota v pořadí Sainz – Auriol. Ze Zélandu se pak cestovalo do Finska, kde zvítězil létající Fin Makinen, ale z hlediska WRC se udála jiná důležitá věc, premiéru si odbyl Seat Cordoba WRC a Harri Rovanpera dorazil do cíle jedenáctý.

Přesun na italský asfalt v okolí San Rema udržel na vítězné notě Tomi Makinena, na květinové riviéře ale byl překonán rekord v počtu vozů nejvyšší kategorie, kterých bylo na seznamu přihlášených devatenáct. Dominance červeného Lanceru pak pokračovala i u protinožců v Austrálii a karty byly rozdány pro finále ve Walesu. Utkat se měli právě mocně finišující Tomi Makinen, coby zástupce klasické koncepce skupiny A a proti němu stál Carlos Sainz s moderní Corollou WRC. Dělily je dva body ve prospěch Fina, ten ale havaroval a pro titul si jel Španěl. Po průjezdu brodu ale voda vykonala dílo zkázy a Toyota se zastavila. Emotivní záběry, kdy Luis Moya prohodil helmu zadním sklem stojícího vozu, zná snad každý. Titul tak připadl Makinenovi, který už na hotelu balil kufry. Premiérový bod pro Seat zaznamenal šestým místem Rovanpera. Hodnota rekordu v počtu vozů nevyšší specifikace se posunula na číslo dvacet.

V závěru sezóny se tak o dva body radoval ze třetího titulu Tomi Makinen, díky kvalitním výkonům Richarda Burnse zůstal Mitsubishi Ralliartu i značkový titul. Ze třinácti závodů WRCa zvítězila jen 6x (3x McRae, 2x Sainz a 1x Auriol), sedmkrát stálo nejvýše klasické áčko.

1999: Další značky ve WRC, poslední titul áčka
Rekordní počet sedmi továrních týmů se nachází ve statistikách sezóny 99, mezi nimi i česká Škoda. Při vší úctě k domácí značce si ale fanoušci budou tento rok pamatovat spíše pro příchod druhého z týmů – Peugeotu, jehož 206 WRC měla být etalonem rychlosti pro další roky a nástup nového Fordu Focus WRC.

Premiéra Škody Octavia WRC navíc na Monte nedopadla zrovna slavně, respektive ona slavná je, ale takovou slávu si asi mladoboleslavský tým nepřál. Ani jeden z jeho vozů totiž pro technickou závadu nedojel ani na start první RZ. O moc lépe na tom ve výsledku nebyla ani druhá novinka na startu – oba Fordy Focus WRC byly vyloučeny kvůli nedovolené vodní pumpě. Vynikající vstup do sezóny měl naopak Tomi Makinen, který zvítězil na Monte i následně ve Švédsku. Tam poprvé vystoupil na pódium zbrusu nový Ford Focus WRC v rukách Thomase Radsroma. Na třetí soutěži roku v Keni se tato zbraň M-Sportu prosadila na stupínek nejvyšší, radoval se Colin McRae a tetno kousek zopakoval hned o pár týdnů později v Portugalsku. Na jihu Evropy pak byl opět posunut rekord v počtu přihlášených WRC, jeho aktuální hodnota byla na čísle 23.

Kalendář mistrovství světa pak měl na plánu dvě asfaltové soutěže v Katalánsku a na Korzice. To co se stalo tenkrát je také v paměti fanoušků zaryto hluboko – všechny nabroušené čtyřkolky byly na obou soutěžích poraženy ještě nabroušenějším továrním Maxi Kitem Citroen Xsara s atmosférickým motorem a pohonem předních kol. Od té doby vítězí výhradně čtyřkolky... Obě vítězství zaznamenal Philippe Bugalski, no Korzice ho druhým místem doplnil Jesus Puras se stejným vozem. FIA na to reagovala pružně, Maxi Kitům zvýšila váhový limit a krásná skupina byla prakticky pohřbena. Po přesunu na šotolinu do Argentiny si double připsal tým Subaru v pořadí Kankkunen – Burns. Na následující soutěži v Řecku dorazil na světové soutěže Peugeot 206 WRC. Marcus Gronholm vyhrál hned první měřený úsek a pak následně odstoupil. Šéf týmu Corrado Provera byl ale u vytržení, hlavně že auto je hned rychlé, spolehlivost se doladí. Z vítězství se nakonec na jihoevropské rozbíječce radoval Richard Burns se Subaru.

Nový Zéland přinesl triple létajícím Finům a první pódium značce Seat. Gardemaister byl třetí, Kankkunen s Imprezou WRC byl druhý a vyhrál Makinen s áčkovým Lancerem. Finsko také zůstalo ve finských rukou, ale na nejvyšší stupínek vystoupal nestárnoucí Juha Kankkunen s Imprezou. Exotická soutěž v Číně pro změnu svědčila Didieru Auriolovi s Corollou WRC. Rallye Sanremo v současné době překonává rekordy v počtu přihlášených vozů S2000, před jedenácti lety tam ale seznam přihlášených obsahoval 30 WRC! Vítězství ale opět urvala Lancer skupiny A s Tomi Makinenem. Druhé místo připsal pro tým Peugeot nastupující mág asfaltových soutěží Gilles Panizzi. V Austrálii si připsal prvenství Richard Burns se Subaru, čtyři body za třetí místo ale zajistily titul Tomi Makinenovi. Naposledy odešla WRCa poražena. Finále ve Walesu ovládlo Subaru, jehož jezdci Burns a Kankkunen zaznamenali double, třetí místo podruhé bral Gardemeister se Seatem, cenné čtvrté místo vyjel Bruno Thiry pro Škodu Motorsport.

Značkový titul získal s těsným náskokem před Subaru tým Toyoty. Ze čtrnácti soutěží osm ovládly vozy WRC – 3x Burns, 2x McRae a Kankkunen, 1x Auriol. Jejich přemožiteli byl 4x Lancer třídy A8 a 2x Maxi Kit třídy A7.