Ačkoliv rokem 2000 začala dlouhá řada značkových titulů pro vozy z Francie, bylo toto období vrcholem éry WRC. Na startech soutěží stály rekordní počty vozů nejvyšší kategorie, vítězila celá řádka jezdců a o tituly se bojovalo velmi tvrdě.

Předchozí díly seriálu naleznete ZDE a ZDE.

2000: Magic Marcus přichází
Na startu sezóny 2000 opět stálo sedm továrních týmů – WRC opustila Toyota, která přesunula své aktivity do Formule 1, naopak přibyl Hyundai. Mitsubishi stále zůstávalo věrné áčku a sestavě Makinen – Loix. Subaru zahájilo rok s modelem 99, ale chystalo technicky revoluční nový vůz v původní karoserii pro dvojici Burns – Kankkunen. Ford proti minulému roku ustálil jezdeckou sestavu a znovuobnovil dvojici McRae – Sainz. Také hned na Monte nasadil evoluci Focusu, která se od loňské lišila především absencí mohutného zadního křídla. O něco hůře než Sainz dopadl po odchodu Toyoty Auriol, který zakotvil u Seatu vedle Toni Gardemeistera. Peugeot převlékl své vozy z bílé do stříbrné a vsadil hned na trojici pilotů Delecoura a Gronholma doplňoval pro asfaltové soutěže Panizzi. Škoda sázela na Němce Schwarze a Španěla Climenta, Hyundai, který absentoval na Monte, přichystal sestavu Eriksson – Alister McRae.

Na úvodní soutěži, kterou bylo tradičně Monte, zvítězil opět áčkový Lancer v rukách Tomi Makinena, Škoda po loňském propadáku složila reparát a sedmý Armin Schwarz získal jeden bod do hodnocení značek. Ve Švédsku získal premiérové prvenství pro Peugeot Marcus Gronholm, oba Hyundaie při premiéře dorazily do cíle, ale na třináctém a čtrnáctém místě. Následovala těžká Safari, kterou ovládlo Subaru s Burnsem a Kunkkunem, sedmé a osmé místo patřilo Octaviím WRC. V Portugalsku těsně zvítězil Richard Burns před Marcusem Gronholmem.

Na španělském asfaltu kraloval Colin McRae, v Argentině ho na nejvyšším stupínku vystřídal další Brit – Richard Burns. Na jihoamerické soutěži také poprvé bodoval do MS značek korejský Hyundai. Návrat do Evropy, konkrétně do Řecka, vrátil na vítěznou vlnu Colina McRae, druhým místem ho doplnil Carlos Sainz. Značkové i jezdecké body získal pátým místem pro Škodu Armin Schwarz. Dvojblok rychlých šotolin na Novém Zélandu a ve Finsku svědčil Marcusi Gronholmovi na Peugeotu. U protinožčů získal první jezdecké body pilot Hyundaie – Keneth Eriksson dojel pátý. Pak následovala pomalá rozbíječka na Kypru, kde zvítězil Carlos Sainz před Colinem McRae. Šampionát se pak přesunul na asfalt a oba skončily triumfem Peugeotu. Na Korzice i v San Remu zvítězil Panizzi před Delecourem. Na Korzice se stala jedna ze zásadních věcí pro další léta šampionátu – norský mladík Petter Solberg poprvé startoval se Subaru Impreza WRC, ve kterém měl pak pokračovat až do konce roku 2008. V Itálii pak byl opět překonán rekordní počet vozů nejvyšší kategorie – aktuálně zněl 36.

Před posledními dvěma soutěžemi v Austrálii a ve Walesu měl nejlepší výchozí pozici nováček v novém továrním týmů Marcus Gronholm a vítězstvím u protinožců se titulu výrazně přiblížil. V Británii si pak druhým místem za Richardem Burnsem titul uniknout nenechal. Především díky ziskům dalších pilotů z asfaltových soutěží získal titul i Peugeot. Čtvrtá sezóna vozů WRC přinesla v počtu vítězství již naprostou dominanci nové techniky – třináct vítězství si rozdělili 4x Burns a Gronholm, 2x McRae a Panizzi, 1x Sainz. Čtrnáctý triumf se zdál být labutí písní áčkového Lanceru a Tomi Makinena.



2001: Titul Burnse a poslední vítězství Lanceru Gr. A
I před sezónou 2001 opustila WRC jedna značka, pakoval se španělský Seat, bohužel žádná náhrada od jiné značky zatím nepřišla. I tak stálo na startu šest továrních týmů, navíc se začínala rozšiřovat praxe tří továrních vozů, takže nuda nehrozila. Číslo jedna měl Marcus Gronholm a u Peugeotu ho doplnil smolař posledních let Didier Auriol, který opět minulý rok působil u týmu, který odešel. Pro asfalty byl v záloze Gilles Panizzi, na šotoliny pak Harri Rovanpera. Ford zůstal věrný dvojici Sainz – McRae, trojkou byl Delecour. U Subaru vsadili na střídání trojice Burns – Martin – Solberg, nejzásadnější byla radikální změna vozu. Nová čtyřdveřová karosérie nabídla větší pevnost v krutu, větší rozvor a menší převisy. Generaci s kulatými světly ale někteří fanoušci jaksi nemohli přijít na chuť. Mitsubishi mělo nezměněnou dvojici Makinen – Loix (ve Švédsku Radstrom) a mírnou evoluci Lanceru označenou EVO 6,5. Během sezóny mělo ale přijít první WRC se třemi diamanty... U Hyundaie se sestava oproti minulému roku nezměnila, to u Škody nahradil nevýrazného Luise Klimenta zkušený Bruno Thiry, který zatím držel nejlepší výsledek české značky, kterým bylo čtvrté místo z Walesu 99.

Ačkoliv Lancer skupiny A měl před sebou posledních pár soutěží, dvě z prvních tří kol světového šampionátu vyhrál Tommi Makinen právě s tímto vozem. Radoval se tradičně na Monte a v Portugalsku. Mezi tím odjetá Švédská Rally se stala kořistí Harriho Rovanpery s Peugeotem 206 WRC. Na náročném Monte se blýskl čtvrtým místem a bojem o pódium Armin Schwarz s Octavií WRC. Čtvrtá soutěž ve Španělsku se stala dějištěm další důležité premiéry – po testování ve francouzském mistráku dorazil do MS Citroen Xsara WRC s Philippe Bugalskim a Jesusem Purasem za volantem. Ve výsledcích byl Bugalski osmý, z vítězství se naposledy v MS radoval Didier Auriol.

Argentina svědčila jako v minulém roce Britům, jen z vítězství se radoval McRae, Burns se musel spokojit s druhou příčkou. V Argentině se stal také památný incident, kdy oba tovární vozy Škoda Octavia WRC smetla na přejezdu hasičská cisterna spěchající křižovatkou k požáru suché trávy. Obě tovární posádky vyvázly bez zranění, ošetření musel ale vyhledat jeden z členů týmu, který se pohyboval okolo stojících vozů. Obě WRCa byla poškozena a musela odstoupit, Thiryho bylo dokonce následně sešrotováno. Dlužno podotknout, že Schwarz byl v tu chvíli čtrnáctý a Thiry desátý, tedy daleko za body. Následující Kyperská Rally měla stejné obsazení pódia jako v Argentině, tedy McRae, Burns a Sainz, jen menší rozestupy, všichni tři se srovnali do šestadvaceti vteřin. Další rozbíječka v Řecku přinesla třetí vítězství v řadě pro Colina McRae, na pódium pod Akropolí vystoupal poprvé v kariéře Petter Solberg. V první etapě byl dokonce ve vedení, nakonec skončil druhý. Premiérový bod zaznamenal pro Xsaru šestý Philippe Bugalski, sedmý Schwarz bral značkové body pro Škodu.

V kalendáři pak následovala extrémní Safari Rally, kde se dočkal historického úspěchu Škoda Motorsport – Armin Schwarz dorazil do cíle třetí. Úspěch Škody mohl ještě podtrhnout Bruno Thiry, ale za volantem Octavie, se kterou se pral bez posilovače řízení, zkolaboval a havaroval. Schwarz také vyhrál pro Škodu první erzetu a naopak derniérou pro skupinu A bylo vítězství Tomi Makinena. Od Safari 2001 již vítězí jen WRCa. Rychlé šotoliny ve Finsku a na Novém Zélandu byly v kalendáři opět po sobě, tentokrát měly ale rozdílné vítěze. Doma opět kraloval Marcus Gronholm, u protinožců se radoval Richard Burns, který si tak připsal své jediné vítězství v sezóně, která měla být jeho mistrovskou. Na Novém Zélandu také definitivně skončila éra skupiny A, tovární Lancery Evo 6,5 absolvovaly svůj poslední start, od Sanrema byly nahrazeny Lancerem Evo 7 WRC. V Sanremu úřadovali Francouzi, když v pořadí Panizzi, Loeb (první pódium pro Xsaru) a Auriol obsadili pódium. Vyrovnán byl loňský rekord počtem 36 WRC. Na Korsice se na pódium opět dostali Panizzi a Auriol, zrak jim ale vytřel Jesus Puras, který připsal první triumf pro novou Xsaru WRC. Francouzi ale do projektu pumpovali nemalé peníze, stejně jako sesterský Peugeot a zasloužili se nemalou měrou o astronomický růst nákladů ve WRC.

Scéna byla otevřená pro jedno z nejdramatičtějších finále, ze kterého navíc vzešel šampión, na kterého by si v polovině roku nikdo nevsadil a on navíc měl v kapse podepsanou smlouvu s jiným týmem. Závěrečné soutěže v Austrálii a ve Walesu vyhrál Marcus Gronholm, který ale po naprosto nevydařené první polovině sezóny do boje o titul nemohl zasáhnout. Druhým místem v Austrálii se do hry vrátil Richard Burns a před Walesem byli v rozmezí dvou bodů srovnáni tři jezdci – Burns, McRae a Makinen. Právě Fin byl v nejhorší pozici, měl k dispozici nespolehlivý a nepříliš rychlý Lancer WRC, navíc hned v úvodu soutěže urazil kolo. McRae také poměrně brzy vypadl ze hry, když při katování zatáčky trefil kládu a Focus několika přemety rozložil na prvočinitele. Titul tak mohl získat v případě, že Burns dojete pátý a horší, to se ale nestalo a z titulu se radoval jezdec Subaru. Značkový titul bral s nejvíce vyhranými soutěžemi Peugeot. V poslední sezóně, kdy továrně startovaly vozy skupiny A získal Tomi Makinen ještě tři vítězství, zbylých jedenáct si rozdělila WRCa – 3x McRae a Gronholm, 1x Panizzi, Auriol, Burns, Puras a Rovanpera.



2002: Marcus Gronholm zpět na trůnu, nástup nových tváří
Před sezónou 2002 proběhla mezi stávajícími továrními týmy velká škatulata batulata. Každý tým měl vyhrazena tři startovní čísla a ze tří továrních jezdců bodovali v cíli dva nejlépe umístěni do poháru konstruktérů. „Trh“ s továrními sedačkami ještě rozšířil francouzský Citroen, který ale stále neměl v plánu plnou sezónu. Peugeot nově zaměstnal Richarda Burnse, dvojku vezl Marcus Gronholm a doplňovali je Gilles Panizzi a Harri Rovanpera. Ford měl stále silnou dvojici v podobě Sainze a McRae, které téměř na plný úvazek doplnil nadějný Estonec Markko Martin. Mitsubishi opustili oba piloti z minulých let, naopak přišli Francois Delecour a Alister McRae od Fordu respektive Hyundaie. Třetí vůz pravidelně nenasazovali, stejně jako Subaru se stabilní dvojicí Solberg – Makinen. Škodovka si také povyměňovala jezdce s jiným týmem. Od Hyundaie přišel Eriksson, opačným směrem putoval dočasně Schwarz. U Škody pak zakotvil ještě Toni Gardemeister a na šesti soutěžích startoval Roman Kresta. Hyundai ke Schwarzovi angažoval Freddy Loixe. Tovární Citroeny během roku vodili Radstrom, Loeb a Bugalski.

Citroen začal úřadovat hned na Monte, které by Loeb vyhrál, nebýt chyby týmu při výměně kola, za kterou dostal penalizaci a tak se na úvod sezóny radoval jako v několika předchozích letech Tomi Makinen, coby nováček týmu Subaru. Nedobrovolně se na Monte proslavil Roman Kresta, který udělal Škodovce obrovskou reklamu, když jeho Octavia zůstala po nehodě viset nad propastí nabodnutá na telegrafním sloupu. Po Monte Carlu čtyři soutěže opanoval Peugeot – double ve Švédsku (Gronholm, Rovanpera), triple na Korzice (Panizzi, Gronholm, Burns), double ve Španělsku (Panizzi, Burns) a double na Kypru (Gronholm, Burns).

Ke dvojitému vítězství směřovaly Peugeoty také v Argentině, v cíli byli ale Gronholm a Burns diskvalifikováni a tak se z překvapivého vítězství radoval Sainz o čtyři vteřiny před Solbergem. Na body se posunuly obě škodovky. Další dvě soutěže (Řecko a Safari) pak opanoval Colin McRae, což byla poslední vítězství v jeho bohaté kariéře. Ve Finsku pokračovala série vítězství Marcuse Gronholma, která měla s jediným přerušením trvat až do roku 2007. Jiná a dodnes nepřerušená série odstartovala na další soutěži v Německu, kde poprvé v kariéře zvítězil Sebastien Loeb. Jen málokdo tehdy tušil, jaký fenomén se rodí. Na Sanremu tentokrát nepadl rekord v počtu přihlášených WRC, dokonce jich bylo na poměry sezóny 2002 i předchozích poměrně málo – 21. Z vítězství se radoval Gilles Panizzi, kterému místní hory vždy vyhovovaly.

Závěr sezóny obstaraly tři šotoliny – na Novém Zélandu i v Austráilii získali double Finové ve službách Peugeotu – Gronholm zvítězil a Rovanpera byl druhý. Jistotu titulu měl Gronholm ale již před Zélandem. V součtu s těmito vítězstvími to znamenalo titul s náskokem čtyřiceti bodů! S mistrovským titulem v kapse si pak mohl dovolit nedokončit Wales Rally GB, kde na Resolfenu spolu se dvěma spoluúčinkujícími – Jani Paasonenem a Tomkem Kucharem – předvedli divákům show v podobě tří kolostřešních kombinací na jednom místě. Vítězství získal v souboji s Martinem Solberg, ve Walesu si premiéru ve WRC připsala motocyklová hvězda Valentino Rossi, ale havaroval.

Dominantní sezónu Peugeotu s osmi vítězstvími (5x Gronholm, 3x Panizzi) podrhl značkový titul. Zbylá vítězství se rozdělili Colin McRae (2x) a po jednom Loeb, Solberg, Sainz a Makinen.



2003: Poslední sezóna před věkem Seba Loeba a loučení legend
I před ročníkem 2003 došlo na velké přeskupení sil. U Peugeotu ještě zůstalo vše při starém, tedy stabilní dvojice Gronholm - Burns, které doplňovali podle potřeby specialisté Panizzi a Rovanpera. Změnily se ale barvy, Peugeot získal významného sponzora ve značce Marlboro, která opustila Mitsubishi. Ford opustily obě hvězdy Sainz a McRae a jejich pozice zaujali mladíci Martin a Duval, čímž si tým vysloužil přezdívku Malcolmova školka. Třetím mladíkem do party byl Mikko Hirvonen. U Subaru zůstala dvojice Solberg - Makinen, změnil se ale vůz. Nový model Imprezy reflektoval facelift civilního modelu s jinými předními světly. Soutěžní verze, interně označovaná S9, ještě dostala nové zadní křidlo s mohutným žebrováním, které se pro pár dalších let mělo stát poznávacím znamením Subaru. Sestava Hyundaie také zůstala beze změn v podobě dvojice Schwarz - Loix. U Škodovky nahradil nevýrazného Erikssona veterán Auriol, Gardemeister zůstal. Na počátku sezóny také zůstal stejný vůz - mohutná Octavia WRC třetí evoluce, v dílnách Škoda Motorsportu se již chystala moderní a kompaktní Fabia WRC, do které český tým vkládal velké naděje. Posledním továrním týmem byl po odchodu Mitsubishi francouzský Citroen, který nasadil opravdovou All-Star sestavu. Žijící legendy McRae a Sainze doplňoval talentovaný mladík Loeb. Změnilo se také bodování, nově bylo hodnoceno prvních osm pozic.

Hned na úvod sezóny v Monte Carlu předvedl nováček mezi tými svoji sílu - při pořadí Loeb, McRae a Sainz se na pódium nevešel nikdo jiný než francouszké vozy. Ve Švédsku zaúřadovali seveřané Gronholm a Makinen, na pódium se vešel ještě Burns. Turecká rozbíječka přinesla předposlední vítězství kariéry pro Carlose Sainze, druhý Burns stále nedokázal s Peugeotem zvítězit. Na pódium se poprvé podíval Francois Duval. Rychlá šotolina no Novém Zélandu svědčila také létajícímu Finovi Gronholmovi stejně tak Argentina. Na pódim v obou případech vystoupal Burns. Ford na Zélandu poprvé nasadil radikální Ford Focus RS WRC 03, dítko Christiana Loriauxe. Vycházel z americké verze Focusu s jiným tvarem nárazníků a opět se na Ford vrátilo mohutné zadní křídlo. Z počátku byl nový stroj rychlý, ale první dvě soutěže Markko Martin pro techniku nedokončil.

To se změnilo na Acropolis, kde již mladý Estonec zvítězil. Na Kypru se poprvé v sezóně Radoval Petter Solberg, v Německu zopakoval triumf z předchozího roku Sebastien Loeb. V okolí Trieru se také odehrála dlouho očekávaná premiéra nové Fabie WRC. Kompaktní hatchback, jehož výchozí model musel být stejně jako Peugeot 206 účelově prodloužen vytažením nárazníků, aby bylo dosaženo homologační délky čtyř metrů, vypadal krásně a vzbuzoval naděje českých fanoušků. Premiéra však nevyšla, obě tovární posádky odstoupily po technických závadách a Fabia nebyla ani příliš rychlá.

Pokračovalo se ve Finsku, kde byla na jeden rok přerušena vítězná série Marcuse Gronholma, když zvítězil Markko Martin. Na kluzské šotolině u protinožců v Austrálii se radoval Petter Solberg, obě Fabie tentokrát viděly cíl, ale daleko za body. Následoval trojblok asfaltových soutěží, z nichž každá měla jiného vítěze. V San Remu zvítězil Seb Loeb, před Gillesem Panizzim. Na Korzice Petter Solberg na shakedownu rozštípal Imprezu, aby pak v deštivém závěru díky skvělým pneumatikám Pirelli zvítězil před Sainzem a Duvalem. V Katalánsku si prohodili pozice asfaltoví králové Panizzi a Loeb.

Ve Walesu mohli na titul myslet čtyři jezdci - Loeb a Sainz měli stejně bodů, o bod méně Solberg a více vzadu byl Burns, kterému by musela pomoci smůla soupeřů. Richard Burns však cestou do Walesu zkolaboval za volantem svého vozu, na start se nepostavil a nestalo se tak již nikdy. Nádorové onemocnění mozku navíc mistra světa z roku 2001 během dvou let zabilo... Zbyli tak kandidáti tři. Ze hry byl také poměrně brzy Sainz, který havaroval a Loeb nestačil tempu Solberga. Norský pilot tak mohl emotivně slavit titul mistra světa. Na pozadí oslav probíhalo loučení - u někoho dobrovolné, u někoho nedobrovolné. Tomi Makinen odcházel do výslužby a kromě zlatých bot byl jeho vůz ozdoben nápisem "Makinen - world rally legend" místo Subaru World Rally Team. Nedobrovolně se loučil Colin McRae, jemuž končila smlouva u Citroenu a další dlouhodobé angažmá již nezískal.

Značkový titul získal Citroen, čtrnáct vítězství si rozdělilo šest pilotů - 4x Solberg, 3x Gronholm a Loeb, 2x Martin, 1x Panizzi a Sainz.