Umístění motoru o výkonu 270 koní nad převodovkou hned za zadní nápravou umožňovalo dokonale vyvážené řízení, to i přes skutečnost, že byla hnaná pouze zadní náprava. Stratos zvítězil již jako prototyp v roce 1973 a poté, co byl homologován sbíral v následujících letech vavříny v etřídě 4, v letech 1974-1976 získal Stratos pro Lancii tři po sobě jdoucí tituly mezi značkami. Dokonce ještě v roce 1981 s ním vyhrál Bernard Darniche na Tour de Corse.

Nástupcem Stratosu byla Lancia 037, která stále využívala náhon na zadní nápravu. Mezi těmito vozy však nebylo mnoho podobného. Nově osazené turbodmychadlo a kompresor dávaly motoru 037 nevídané možnosti, nicméně na začátku této převratné technologie se vozy potýkaly s problémem dlouhé prodlevy turba. Silná jezdecká sestava Markku Alen a Walter Röhrl s tímto vozem dokázala v roce 1983 získat pro továrnu další titul. Ale v této době již probíhala v rallysportu bouřlivá revoluce, přicházel pohon všech čtyř kol. Lancie 037 statečně odolávaly, ještě v roce 1984 dokázal Markku Alén zvítězit na Korsice. Ale již se blížila další kapitola v historii této ikonické značky.

Kapitola Lancie Delta S4 je hořkosladkou epizodou účasti Italské automobilky v MS rally. Potřeba vozu s pohonem všech kol vyústila u Lancie v okázalý sportovní speciál. Delta S4 přišla na scénu při RAC Rally v roce 1985. Lesklý klenot maximálně využívající technické parametry byl ověnčen přítlačnými křídly a vydutími na karoserii skrývajícími nespoutanou sílu motoru uloženého uprostřed. Ten díky turbu a kompresoru dával S4 takřka okamžitou odezvu plynu a bezmála nekonečnou sílu. Díky tomu Lancie nezadržitelně prolétly britské lesy a získaly s Toivonenem a Alénem první a druhé místo hned při svém prvním startu.

Mladý Henri Toivonen a Sergio Cresto zopakovali vítězné tažení Lancie Delta S4 na začátku další sezóny na Monte Carlu. Bohužel později tato nadějná posádka zahynula při tragické nehodě na Tour de Corse. Lancia navzdory pokračovala v sezóně, a díky Markku Alénovi získala mistrovský titul. Naneštěstí pro Fina musel titul přenechat Kankunnenovi od Peugeotu, protože až následně došlo k anulování výsledků ze San Rema, kde Alén zvítězil a Kankunen odstoupil. Zrušením tohoto závodu se změnilo pořadí MS v neprospěch pilota Lancie.

Po radikálních změnách regulí pro vozy MS od roku 1987, měla Lancie v sériové Deltě HF 4WD výborný základ pro závodní speciál. Skupina A přinesla již tak bohaté rallyové historii značky nové nevídané úspěchy. Delta začala nekompromisně vítězit a mezi lety 1987 a 1992 získala všechny tovární tituly. Po stažení továrního týmu převzal jeho pozici Jolly Club, po celých slavných šest let Lancie nepřetržitě vítězily a jejich piloti Miki Biasion a Juha Kankunnen získali dva tituly mezi jezdci.

Poté, co první evoluce Delty zadusila konkurenci, přišel její nástupce v podobě HF Integrale, která srovnáním s předchůdkyní ukázala, že první evoluce byla jen průměrná. V roce 1988, kdy dostala Integrale větší turbo a širší karoserii, byla poražena jen jedinkrát. Její nehynoucí slávu ještě posílil fakt, že jako prvnímu Italskému jezdci v histroii zajistila Miki Biasionovi titul mistra světa.

Množství evolucí Delty ve skupině A nakonec přineslo Lancii v letech 87-92 úctyhodných 45 vítězství. Ale byla to až poslední verze Super Delta HF Integrale nebo také Deltona, která skutečně dala této legendě tvář. V průběhu let se Delta vyvíjela z původně obyčejného nudného rodinného vozidla v drsně vyhlížející nadupanou bestii, která vyjížděla z Turínské automobilky do sezóny 1992. Zůstává po ní něco jako záhada, že se Didieru Auriolovi v roce 1992 nepodařilo získat titul mezi jezdci. S vynikajícím autem a šesti vítězstvími v sezóně, to stále zní neuvěřitelně. Ale stalo se tak.

Statistiky:
Vítězství: 74 (včetně vítězství Markku Aléna z anulovaného závodu v San Remu 1986)
Nejúspěšnější jezdec: Miki Biasion, 16 vítězství
Nejúspěšnější vůz: Stratos/Delta HF Integrale, 16 vítězství

zdroj: wrc.com