Martin Prokop minulý pátek poprvé oficiálně testoval nový Ford Fiesta S2000. Náš spolupracovník byl testu přítomen a měl možnost se svézt na horkém sedadle. Jakých bylo těch několik minut po boku úřadujícího juniorského mistra světa v rally?

Ačkoliv jsem obyčejně zvyklý psát o motoristickém sportu velmi věcně a snažím se v tomto ohledu odvádět profesionální práci, promiňte mi, že dnes budu psát hodně pocitově a o svých zážitcích. Každopádně i tímto způsobem chci upřímně poděkovat Martinu Prokopovi za zážitek, který jsem si dlouho přál.

Třebaže mám Kristova léta na krku, patřím k těm chlapíkům, o kterých se říká, že jsou velkými dětmi. To nepopírám. S Martinem Prokopem se jako „novinář“ a jezdec průběžně setkáváme už nějakých pět šest let, ale ještě nikdy jsem neměl možnost svézt se s ním v závodním autě. Od minulého pondělka jsem věděl, že v pátek bude v Jihlavě testovat svůj nový Ford Fiesta S2000 a svým způsobem z legrace (ale – připouštím, že – i s určitou nadějí) jsem si neodpustil poznámky na téma „už se s tebou chci vážně svézt“.

Na pátečním testu jsem byl pracovně a bavil jsem se, ale když se ke mně odpoledne obrátil Jenda Tománek a pronesl větu „Pak jedeš ty“, přiznávám, že jsem měl malé velké Vánoce. Než Martin obkroužil kolo s předchozím šťastlivcem, sliboval jsem si, že se o zážitky ze svého svezení podělím se všemi Rally-Maniaky. Jenže teď je to těžký!

Asi patřím k těm, kteří si nemohou stěžovat na to, že by v životě neměli štěstí, ale zároveň jsem typický příklad chlapíka, o kterém lze říct, že je slonem v porcelánu. Nemám smůlu, ale když se dá shodit ze stolu hrneček, sklenička, na který je přísedící z nějakého důvodu fixovaný, pak já ho určitě shodím...

A takové bylo mé usednutí do fiesty... Zatímco já, metrákovej chlap, jsem „žoviálně žertoval“ s drobným Jendou Tománkem, že se zřejmě nevejdu do jeho sedačky (mimochodem, nebyla jeho, ve voze byla nainstalována podstatně širší, aby se do ní vešel průměrný český „novinář“), Martin a Jenda mi svorně vysvětlili, že sedím úplně blbě, protože mám obě nohy na čidlech, která bych tak mohl zničit. Pro jiného trapas, kvůli kterému by se červenal až za ušima, ale u mě vlastně běžná věc...



Jenda mě upnul do pásů, s Martinem jsme prohodili větu a bylo to tu... V soutěžním autě jsem jel jednou, v Bělé pod Bezdězem a byl to produkční vůz a bylo to dobré. Ale odpich fiesty byl fantastický! Ano, není to WRC, ale fakt je to závoďák. Věděl – nebo alespoň tušil jsem – do čeho jdu, ale mezi rozjezdem a brzděním do první zatáčky se mi totálně stáhnul kompletně celý trávicí trakt. Nebál jsem se. S Martinem ne. Byla to prostě reakce. Ale když jsme dali první levo-pravou kombinaci, pusa se mi roztáhla do „banánu“ a to je poslední co si pamatuju. Tedy kromě toho, že trať byla na horkém sedadle mnohem delší, než se mi zdálo celý den, když jsem vše sledoval jenom zvenku...

Byl to zážitek, který neumím popsat, přesto ho závidím Martinovi, který řídí, ale ani trochu Jendovi! Já bych totiž Martinovi nepřečetl ani ten kilometr a půl, na kterém testoval. Každopádně to bylo úžasný a každému, kdo dočetl až sem, upřímně přeju, aby aspoň jednou měl stejnou příležitost. DÍKY PRSTE!

Zelí


Foto: Miloš Rybář (díky Chryby, dám si ji na zeď!) :-)