Mexiko, sombréro, tequila aneb Deníček z Mexické rally

Co se vám vybaví, když se řekne Mexiko? Mně se po letošní návštěvě rally vybaví brody, slunce, hory, chilli a 5.7L HEMI...

Nápad vyrazit do Mexika vznikl v mé hlavě už asi v polovině minulého roku. Ale sloužil spíš ke škádlení kolegů fotografů a sám jsem nevěřil, že bude realizován. Změna přišla ve chvíli, kdy se na webu jedné letecké společnosti objevila nabídka letenek z Německa, která se neodmítá. Sehnat pak dostatek spolucestujících nebyl problém, spíše naopak.

Až ve středu dopoledne před závodem jsme vyrazili do Norimberka na letiště, odkud jsme se přes Paříž přepravili do Mexico City. 12 hodin trvající let přes Island a Grónsko byl již nad Londýnem velice nudný. Zachraňovala to volná konzumace alko i nealko nápojů a pohyb po letadle. Díky časovému posunu jsme v Mexiku přistáli ve středu v 8 hodin večer. O první problém se postarala nejmenovaná mezinárodní autopůjčovna, která pro nás neměla zamluvený jeep 4x4. Zaměstnanec si myslel, že nám neprokáže bůhví jakou službu, když nám dá minivan. My jsme ale nemínili půjčovnu bez jeepovitého typu auta opustit. Vypadali jsme asi opravdu neodbytně, takže jsme nakonec za stejné peníze dostali obrovský vůz Chrysler Suburban pro 9 lidí a velké množství zavazadel. Objem motoru ani spotřebu jsme radši nezjišťovali, ale nádrž byla na 120 litrů benzinu.

Večerní průjezd jedním z největších měst světa nebyl úplně ideální, ale asi po 80 kilometrech jsme se z města vymotali a zamířili na sever směr Leon. Placená dálnice připomínala spíše silnici přes Nový Jičín, ale cesta více než 100 kilometrovou rychlostí alespoň utíkala. Do Leonu jsme dorazili před 2. hodinou ranní. Náš hotel nedaleko servisu byl opravdu levný a opravdu pěkný.

Spánku jsme si mnoho neužili, protože brzy po ulehnutí se hlásil o slovo budík a vstávání na shakedown. Ten se jel na pěkném úseku nedaleko za městem. Bohužel pro fotografa komplet celý proti slunci. Téměř jediné místo, které se dalo fotit byl brod, což je pro našince exotická záležitost, ale mít všechny fotky z brodu... Průjezd přes potok se ukázal jako velice problémový pro Fordy Fiesta S2000. Všechny tři vozy měli po brodění problém a horko těžko sípaly do následujícího kopce. A problémový se ukázal i pro můj baterrygrip, který několikerou sprchu vodou z potoka neustál. Ostatní piloti jezdili jako o život a vody se rozhodně nebáli. Nadmořská výška kolem 2400 metrů ve spojení s neustále svítícím Oskarem se ukázala pro sýratého Evropana jako velmi spalující, takže další den jsme již k vnitřnímu mazání přidali i to vnější.

Malé překvapení na nás čekalo při návratu do hotelu v odpoledních hodinách. Původně mrtvá čtvrť Leonu se proměnila na pulsující obchodní centrum. Jediným artiklem ale byly boty, téměř nic jiného se v okolí nedalo koupit. Nechtěli jsme si nechat ujít slavnostní start ve 40 kilometrů vzdáleném historickém městě Guanjuato. I Martin Prokop nás vybízel, abychom vyrazili dříve a město si prohlídli, protože to stojí za to. Dali jsme na jeho radu a vyrazili téměř o tři hodiny dříve. Nevěděli jsme ale, že město je pověstné sítí tunelů, která pod historickým centrem vede. Tunely se normálně používají pro dopravu a jejich síť je spletitá a délka nekonečná. Zajeli jsme do tunelů ve 4 hodiny a podařilo se nám vykličkovat ven asi po hodině, ale na úplně jiné straně města. Tunely jsme tedy letos poznali dostatečně, příště se budeme muset zaměřit i na město nad nimi.

V pátek ráno bylo trochu překvapením, že po navštívení místní hospody, mohou všichni bez problémů vyrazit. Vše ale tak pálilo, že by určitě všechna „zvířátka“ musela pochcípat. Plán byl jasný, 4 rychlostní testy a servis. Hned při přejezdu na první ranní test jsme se dostali do problémů kvůli nulovému značení, „slepým mapám“ v Rally guidu a navigace taky tápala. Alespoň znalost místa shakedownu nás přivedla někam na erzetu. Celkem nudné stoupání zachraňoval rozhled na Leon a kaktus u trati. Počet rychlostních testů jsme zredukovali na 3, ale to jsme ještě ani netušili, co nás čeká. Dvojitě proražená guma na přejezdu na následující zkoušku začala měnit plány. Nejdříve jsme v našem mezkovi Pepem, jak jsme Suburbanu přezdívali, nemohli najít nářadí na výměnu. Dalším překvapením byla rezerva na úplně jiný typ vozu, která nešla použít. Naštěstí nedaleký pneuservis vše zalepil téměř zadarmo, ale z kola už lezly dráty a bylo třeba to řešit. Stihli jsme alespoň ještě jeden průjezd, takže to zas takový provar nebyl. Odměnou nám byl průjezd brodem v plné rychlosti, což se jen tak nevidí.

Po návratu do Leonu jsme telefonicky kontaktovali půjčovnu a jali se problém s vozem řešit, protože jsme nechtěli opět strávit půl dne s lepením kola. Bohužel operátor uměl anglicky jen „Hello“ a „Good bye“ a po půl hodině si s pomocí slovníku obohatil svou anglickou mluvu o výrazy „Puncture“ a „Flat tyre“. To už pochopil, že asi budeme potřebovat jiné auto a vehementně tvrdil, že nic velkého, nedej bože jeep v Leonu nemá. Vyrazili jsme tedy přímo do pobočky. Asi jsme svým telefonem udělali na centrále dost haló, protože už se o nás vědělo. Stačilo jen říct „We have a problem…“ a mladý klučina přesně věděl, která bije. Nejdříve nám nutil malého jeepa, ale naše volba padla na Dodge Durango. Vůz stejné váhové kategorie jako náš mezek Pepe. Jakmile řidič Petr zahlídl na zadních dveřích nápis 5.7L HEMI, rozsvítila se mu obě očička a už se viděl někde na šotolině.

Jelikož je možné se v Mexiku při navigaci spolehnout pouze na Oskara na obloze, v sobotu jsme si přivstali s tím, že pojedeme na vybrané místo přímo po erzetě. Ono jen trefit start byl docela problém a navigace si s námi ve slumu přiléhajícím k Leonu dost pohrávala. Ale proč jezdit po cestě, když Dodge Durango alias mezek Pedro zvládal i volný terén. Poprvé jsme přijeli na místo, na které jsme chtěli. Mexikánců zde v různém stavu podnapilosti bylo opravdu hodně a my jsme pro ně s českou vlajkou na dlouhém prutu byli velká atrakce. Všichni se vyptávali odkud jsme, někteří i vlajku poznali a místní novinář s námi dokonce dělal rozhovor pro „Leonský Deník“. Jaká chyba, že jsme nejeli po erzetě i odpoledne. Času byl dostatek a tak jsme použili na odpolední rychlostku divácký příjezd. Sice jsme si do auta nabrnkli průměrně hezkou Mexičanku (rozuměj strašně ošklivou na evropské poměry), ale bohužel jsem odhalili chybu v programu. Místo skoku jsme přijeli někam úplně jinam. A ponaučení: nikdy neseď v autě tři hodiny před startem, aniž by si se šel podívat na trať. 20 minut před Solbergem se již nikam přejet nedá a fotit jediné místo v Mexiku, které nebylo na šotolině byl docela opruz. Jediným plusem tohoto místa bylo, že cesta k němu vedla přes brod, kde se Petr s Pedrem docela vyřádil. Cestou zpět jsme tady „dali“ i slušnou kolonu pomalu jedoucích osobáků. Tímto se dodatečně omlouváme jednomu českému fotografovi, který si při průjezdu brodem fotil brodící se linkový autobus a než zavřel okénko, dostal sprchu od našeho rozjetého mezka Pedra. A opět ponaučení: brod projížděj jen se zavřeným okénkem, nikdy nevíš, jestli se nepřiřítí blázniví Češi.

V neděli jsme již skoro zapadali mezi místní. Barva kůže ztmavla, naše evropské řidičské návyky se otupily, Petr začal s mezkem Pedrem driftovat a už jsme bez problému dokázali přijet tam, kam jsme si naplánovali. Absolvovat jeden průjezd a vyhlášení vítězů již byla sranda. Ještě bylo třeba nakoupit tequilu a sombréra. Bez tohoto artiklu se nemůže průměrný evropský turista z Mexika vrátit. Přejezd na letiště do Mexico City také proběhl bez problémů, akorát jsme si díky špatnému odbočení zpestřili cestu o průjezd „centrem“. 2 hodiny náskoku se najednou ztenčily na 20 minut, protože zdejší silnice jsou jedno velké parkoviště. Páteční Jižní spojka je proti tomu pulsující tepna.

Při letu zpět do Evropy dopadla na všechny velká únava. Já osobně si jen vybavuji, jak jsem si zapnul pás, 2x jídlo a přistání v Paříži. Trochu šok pak byl návrat do Norimberka, kde sněžilo a bylo -10 stupňů. 40 stupňů rozdíl oproti Mexiku.

Přidej svůj názor. Počet komentářů : 7